Gustáv Murín

Lasica, Štepka, Suchý

Dnes na knižnom veľtrhu Bibliotéka na pódiu Panta rhei o 14:00 uvádzame moju najnovšiu knihu Trojhlas, rozhovory s tromi komikmi, ktorí okrem zmyslu pre humor majú pozoruhodne veľa spoločného:
– pracovali úspešne v komickej dvojici, ktorá z rôznych dôvodov skončila
– zažili perzekúciu komunistického režimu, ktorú dokázali každý svojou cestou prekonať
– paradoxne, nechceli byť politickými glosátormi a predsa sú symbolom doby, ktorá sa volala „socializmus s ľudskou tvárou“
– všetci sa stali principálmi divadla a poznajú úskalia jeho prevádzky
– sú autormi textov pesničiek, ktoré sa stali evergrínmi
– a všetci traja sú skôr domasedi, hoci ich po zmene režimu zlákali na vystúpenia v rôznych kútoch sveta.
A možno toho majú spoločného omnoho viac. Tieto rozhovory vznikali neuveriteľných 37 rokov. A práve to dodáva jednotlivým výpovediam aj punc danej doby. Veď, na ukážku, posúďte sami:

 
Komické dvojice sa zvyknú po čase rozpadať. Príkladom sú Vodňanský – Skoumal, Dědeček – Burian, ale aj Werich s Voskovcom. Vydržali by tie vaše partnerské vzťahy, nebyť umelých zákazov, či nečakaných tragických koncov?
Lasica: Neviem ako by to pokračovalo. Každopádne by to pokračovalo, až kým by sme sa prirodzene nerozpadli. Nám táto prirodzená cesta nebola umožnená, tak ako ani Divadlu na Korze. Ak by nenastal neprirodzený zásah do nášho vývinu, tak by sme sa rozpadli časom tak, ako to býva u skupín ľudí, ktorí povedia, čo povedať chceli a rozídu sa prirodzene a samovoľne, čím zároveň vznikajú opäť nové zoskupenia.
Štepka: Veľa ľudí chodilo na nás aj pre tú Markovičovu spontánnu komiku. To bola jeho poloha a robil to dobre. Lenže v tom bavení a samopašiach sa už niekedy to divadlo začalo strácať. Hoci si nemyslím, že by malo byť vyvoňané kadidlom a tymiánom, predsa len sa moje chápanie divadla od tej Markovičovej klauniády líšilo. Tak sa to manželstvo na scéne po sedemnástich rokoch rozišlo…
Suchý: Z mé strany by to určitě vydrželo. A možná i ze strany Šlitrovy. Možná říkám proto, že mi před časem kdosi řekl, že se mu Jiří Šlitr svěřil o svém úmyslu emigrovat. Se mnou o tom nikdy nemluvil, naopak mě tlačil, abych napsal libreto pro další operu, když se nám ta první poměrně povedla. A to netušil, že se dostala do repertoáru evropských divadel a nakonec skončila v Praze na Národním. No a Jitka Molavcová je mou partnerkou 44 roků a o rozpadu dvojice neuvažujeme.

Všetci traja už ste dávnejšie v dôchodkovom veku a predsa stále pracujete so živým publikom vo vlastnom divadle…
Lasica: Moja žena mi vraví, že keby som prestal pracovať tak schátram. Ja si myslím, že som už schátral. Ale pracujem, lebo neviem čo iné by som mal robiť.
Štepka: Už sme uvažovali, že sa dám na skúšku alternovať. A zvykli by si diváci na RND bez Štepku? Neviem, to sú všetko otázniky. Nevyskúšal som to.
Suchý: Já jsem workoholik. Já se tím nechlubím, to je skutečně nemoc. Nedovedu odpočívat. Na to jsem přišel když jsme se před léty se ženou vydali k moři. A myslel jsem si, jak si tam pohovím a nebudu na nic pracovného myslet, žádné problémy řešit. Vydržel jsem den. Už večer jsem byl nervózní a na druhý den jsem si šel koupit sešit a do něj jsem za tu dobu napsal dvě balady do Kytice. Tím jsem se uklidnil. Nemusel jsem sát celej den, pár hodin jsem tomu věnoval, pak odpočíval, a večer ještě hodinku nad tím seděl. Je to závislost a já kolikrát závidím těm, co jsou schopní jít na dovolenou, strávit tři neděle nicneděláním a opravdu odpočívat.
Mně manželka nutila cestovat a už jsem viděl všechno od Kanady po Austrálii, od Spojených států až po Azerbajdžán. Já nechtěl, ale ona po tom toužila. Tak jsem si vždy vzal papíry a každý den aspoň chvíli na hotelu psal. Jinak bych měl pocit prázdna, až nudy.

Chýba vám divadlo po letnej divadelnej dovolenke? Baví vás ešte hrať?
Lasica: V lete v šesťdesiatom ôsmom som sa už nemohol dočkať kedy skončia prázdniny a zase začneme v Divadle na korze hrať. Potom prišli Rusi a bolo po radosti. Odvtedy som sa už na začiatok sezóny nikdy netešil. To im nezabudnem.
Štepka: Už v polovici dovolenky mi chýba. Preto aj ešte hrám. A stokrát som si povedal, že už budem len písať a občas sa prídem pozrieť, ako to tým mojim ide. Ale vydržal by som to?
Suchý: No, když končí divadelní prázdniny, tak se moc netěším. Ale jak se sejdeme a začneme zkoušet, tak mně to zas chytne.

Je teda pre vás rozdávanie humoru a hranie droga?
Lasica: Droga je smiech v hľadisku. Ešte stále to funguje, aj keď už nie tak intenzívne ako voľakedy.
Štepka: To je silné slovo, ale inak nazvať to asi ani nejde… Viete, ja už od obeda pozerám na hodiny a moja žena vie, že musí všetko opakovať dvakrát, lebo nevnímam. U som myšlienkami na scéne. Ja si z divadla robím zážitok. Pre mňa je každé predstavenie premiéra a mám vždy miernu trému.
Preto tiež potrebujem kontakt s kolegami, spolu sa príjemne naladiť. Lebo, žiaľ, doba je taká, že komunikujeme na diaľku cez mobily a internet, ale porozprávať sa z očí do očí sme si odvykli.
Suchý: Pro mě ne. Teď když se mám každej den zvednou v půl šestý a jet do divadla, tak jsem strašně votrávenej. Pátá až šestá hodina jsou hodiny utrpení a hrozně se mi nechce. Ale pak přijdu a vidím ty prima lidi a přátele, tak to ze mě spadne.
Droga by bylo, kdybych bez toho nemoh vydržet. Ale to jsem ještě neskoušel.