Gustáv Murín

Havel sa, napriek maske prostáčika, považoval vždy za oprávnene privilegovaného. Takže sa nebránil ani spoločnosti bývalých komunistov (Čalfa), estebákov (Junek) či tunelárov (Bakala). A zakaždým to smrdelo nejakým kšeftom do jeho vrecka. Nabalil sa naozaj bezuzdne, ale to ešte nie je nič proti kšeftom, čo napáchali a dodnes páchajú nadácie, ktoré založil s dvomi svojimi manželkami.

Je vcelku bežné, že sa manželky západných politikov (a prezidentov zvlášť!) venujú rôznej charite a majú vlastné nadácie. Ale v prípade Nadácie Olgy Havlovej (NOH) išlo o bizarnú anomáliu. Táto nadácia bola unikátna v tom, že podľa pamätníkov spočiatku nedávala, ale brala! Manželia Havlovi povýšili charitu na výpalníctvo. Viac TU.

Toto nevymyslíš, toto je havlománia ako prasiatko na peniažky

   Citujeme z knihy „Od Havla po Pavla – život ve lži“:

Tuto bizarnost však trumfuje Nadace Dagmar a Václava Havlových, která (Týden): „… hospodařila se schodkem 8,7 milionu korun. Rok předtím byla v minusu o 5,3 milionu, a také v předchozích letech se pohybovala v červených číslech. Podle výroční zprávy za rok 2014 utratili zaměstnanci nadace přes patnáct milionů korun. Od dárců se jim ale podařilo vybrat „pouze“ necelých pět a půl milionu korun. Nejvyšší částku – 1,15 milionu – věnovala Vizi 97 nadace miliardáře Karla Janečka, který ovšem sedí ve správní radě Vize. A zatímco za platy v nadaci utratili téměř pět milionů, na charitu potřebným lidem poslali „pouhých“ 907 000,- Kč. To podle redakce Týden, který nahlédl do výroční zprávy nadace, odpovídá například pěti a půl násobku hrubého měsíčního platu „člena řídicího orgánu“. Ten si totiž podle účetnictví Vize 97 přijde měsíčně na 167 tisíc hrubého. O koho jde, se časopisu zjistit nepodařilo. V úvahu prý připadá buď přímo vdova Dagmar Havlová, nebo ředitel Vize 97 Vangelis Zingopis.“

A protože jsou v mínusu, rozhodli se vydělávat na jménu Havel skutečně kreativně (krajskelisty.cz): „V Brně zahájili veřejnou sbírku na zbudování Lavičky Václava Havla. Suma 300 000,- za dvě židle a jeden stůl s dírou uprostřed. Nedalo mi a zeptal jsem se výborného truhláře… za kolik by byl schopen podobnou skulpturu udělat. Kritickým okem si inkriminovaný útvar prohlédl a pravil, ať mu dám na ruku 20 000,- a mám to doma… Cenu lavičky zvyšuje poplatek za užití jména Václav Havel. Ten si cení Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 na 30 000,-, suma nejde na nadaci, ale bere si ji na přilepšenou Knihovna Václava Havla… Drtivou část sumy si účtují pozůstalí po Bořku Šípkovi. Ale tady jde u ceny polemizovat. Ano, první lavička, která vyrostla ve Washingtonu, byla svým způsobem uměleckým dílem a mohla si nárokovat takovou cenu za „uměleckou hodnotu“. Ale už druhá lavička je duplikát, nemluvě o dalších a dalších. Cena by tedy měla jít dolů u každé další lavičky.“

Přitom o „udržitelnosti“ celého nápadu se dá úspěšně pochybovat, neboť lavička je kruhová, takže sedící na sebe nevidí a ve středu má být povinně zasazena lípa. No a když lípa vyroste, bude po lavičce…

Obdivovatelé Havla tedy netuší, že jen použití jeho jména něco stojí (což je samo o sobě unikát), takže když v Izraeli čeští krajané prosadili název náměstí podle Havla; nadace Vize 97 Václava a Dagmar Havlové za to požaduje 37 000 Kč (parlamentnilisty.cz): „Účet „za posezení u Havla“ přistál na stůl českému velvyslanci v Izraeli Ivu Schwarzowi. Za reprezentaci České republiky se mu však platit nechce. Platbu bude řešit i české Ministerstvo zahraničí.“

Stejně tak museli platit v Plzni za pojmenování Havlovy lavičky, a to i Univerzita v Českých Budějovicích (parlamentnilisty.cz): „Samotné pořízení Lavičky Václava Havla (bronzový patinovaný objekt, s týkovým dřevem a originálními skleněnými prvky podle návrhu Bořka Šípka), který vytváří pamětní místo, včetně licence na užití jména Václava Havla je 230 000,-Kč. Na městě je, aby zajistilo místo, které je třeba osadit vzrostlou lípou, upravit toto místo pro umístění Lavičky, zajistit informační ceduli, někdo chce třeba i domontovat kamery, zorganizovat odhalení… tedy tato cena není konečná…“

A tak morálka sem, morálka tam, i jménem moralisty Havla se po staletí potvrzuje starořímské pořekadlo „Peníze nesmrdí“. A koneckonců peníze měl Václav Havel opravdu rád…

Z vody víno?

   Mimochodom, dizajn Havlovej lavičky okolo stromu nie je vôbec originálny. Takých sú vo svete navrhnuté stovky.

Havlova lavička „made in Šípek“ sa od nich líši len tým, ako je predražená. A to charakterizuje Havla naozaj výstižne…

Kačerov, lavičky, fin.

No a bodku za týmto morbídnym kšeftom dalo vedenie pražskej mestskej štvrti Kačerov, keď inštalovali lavičky podľa vlastného návrhu a vkusu. Tiež je v tom viac „umenia“ ako praktického využitia, ale aspoň za to nemuseli miestni občania platiť „výpalné“ akejsi nadácii zbohatlíckej vdovy…