Gustáv Murín

Je to klasický paradox revolúcií, že k moci sa ženú tí, čo o jej výkone nemajú ani potuchy. Havel nebol iný. Oháňal sa slovom demokracia, ale netušil, že v Európe funguje už stáročia parlamentná demokracia a tej sa musí aj on podriadiť. Tak si svoju predstavu o kraľovaní na Hrade vynahradil udeľovaním milostí, ktoré považoval za akt naozaj výhradnej ľubovôle monarchu. V knihe „Od Havla po Pavla – život ve lži“ sa o tom píše:

Václav Havel omilostil mafiánov a vo väzení nechal politických väzňov

   Pro týdeník Respekt prohlásil: „Pokud milosti nebudou zrušeny, měly by zůstat tím, čím jsou, tedy monarchistickým pozůstatkem milosrdenství hlavy státu.“ Ani slovo o jakési nápravě soudních pochybení, či „vyšší spravedlnosti“. Naopak blahovůle monarchy má přednost (MF DNES): „Považuji dokonce za chybu, že jsem o nich začal informovat na internetu a snažil se ke každé dávat vysvětlení – jde o věc naprosto individuálního svědomí, která v podstatě nesnese diskusi.“

   Tvrzení, že o svých milostech nepřipouští diskusi, hnulo žlučí mnoha občanům. I takovým, kteří ho dříve uznávali. Jiří Kolář z Pardubic v diskusi k tomuto vyjádření Havla napsal (MF DNES): „Nejste vladař z boží milosti, ale první úředník tohoto státu. První mezi rovnými. Prezident demokratického státu, zvolený zástupci lidu. Tak je tomu pane prezidente! Nejste něco nedotknutelného a každý z nás má právo a já si myslím, že dokonce povinnost, Vaše skutky hodnotit a vyvozovat z nich závěry. A mnohé Vaše milosti jsou víc než důvodem ke kritice… To jsou zejména kauzy opilých řidičů, kteří v podnapilém stavu zmařili životy naprosto nevinných občanů, mladých lidí a mnohdy i dětí. To jsou ti Vaši přítelíčkové (Chadimová, Čáslavská a pod.), kde bez ohledu zřejmé skutečnosti maříte souvislosti mezi zločinem a trestem. To je to Vaše zasahování do nedokončených soudních případů, kde se laicky pletete do rozhodování soudní moci. Je toho mnoho, co si zaslouží naší kritiky.“

Například extra milost udělil Havel díky intervencím „zaumných“ krasoslibů z VPN, jako Martin Šimečka a Ľubomír Feldek, později nejvýkonnějšímu nájemnému vrahovi mafie Jozefovi „Potkanovi“ Roháčovi, dnes dvojnásobně (na Slovensku i v Maďarsku) odsouzenému na doživotí za celou sérii mafiánských poprav.

Demokratický monarcha na Hradě

   Tím bizarní Havlovy zásahy do výkonu spravedlnosti neskončily. Dne 14. května roku 1996 odsoudil Městský soud v Praze Zdeňka Růžičku na sedmnáct let odnětí svobody za brutální vraždu manželského páru Pincových. Motivem mělo být jejich auto Fiat Uno. V roce 2000 dostal od tehdejšího prezidenta Václava Havla, který uvěřil, že došlo k justičnímu omylu, milost. Prezident ve své milosti nevyužil formulování podmínky, podle které by si Růžička v případě spáchání jiného trestného činu ve stanovené lhůtě musel jít trest odpykat. Už za tři roky stál Růžička znovu před soudem, protože podle obžaloby vydíral ukrajinskou prostitutku. A byl pravomocně odsouzen…

Havel se postavil nad soudy. On vykonával funkci prezidenta jako samovládce…

Chartisté obecně chápali zákony zřejmě po svém, tedy osobitě: „Restituce postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsuzujícím rozsudkem ji zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.“ K tomu nutno dodat, že po této milosti spřátelené osobě na podzim roku 1995 sociologové zjistili, že popularita Václava Havla vůbec poprvé dramaticky poklesla.

   A nebylo to jediné jeho „milostivé“ zakopnutí (MF DNES): „První milostí, která vzbudila mimořádnou pozornost, byl případ cyklokrosařského mistra světa Radomíra Šimůnka. Václav Havel mu v červnu 1994 odpustil část trestu za automobilovou nehodu, při níž populární sportovec zavinil smrt tří lidí… například Havel omilostnil řidiče, který před sedmi lety v Mostu srazil při bezohledné rychlé jízdě čtyřicetiletého muže a jeho osmiletého syna. Oba zemřeli. Další problematickou milost získala před lety řidička, která v roce 1996 zabila v Pardubicích cyklistu. Policisté tehdy zjistili, že řidička vůbec nevlastnila řidičský průkaz.“

   Zřejmě právě rozruch kolem těchto milostí přinutil prezidenta Havla, aby zdůvodnil svou milost pro kladenského lékaře, který v opilosti sedl za volant a při dopravní nehodě zabil třiasedmdesátiletého důchodce. Tentýž řidič přitom nenaboural poprvé. Pouhé tři dny před tragickou nehodou havaroval také – a s alkoholem v krvi. Zdůvodnění znělo (MF DNES): „Byl často velmi vyčerpán svou náročnou profesí, přílišným pocitem odpovědnosti, a řešil to alkoholem. Milost si přálo mnoho osob. Dcera mrtvého milost doporučila.“ Ale příliš si dojem u veřejnosti nevylepšil.

Už rozumíme tomu, když Kean o Havlovi také píše: „V době svého prezidentství si vybudoval pozici monarchy, obklopeného svými dvořany. Vytvářel monarchistickou republiku, a to na úkor zdokonalování demokratických institucí (parlamentu a soudnictví).“

Marta Davouze dodává (Revue Politika): „Nuže, skoro každý dramatik je od přírody psychopat. To, co hlásá, čemu možná i věří, není v korelaci s jeho vlastním životem. Nevztahuje na sebe, co vloží do úst svým postavám; to, co od nich očekává, zůstává vůči němu v teoretické rovině, od níž se jako autor distancuje. Havel trpící spasitelským komplexem usiloval o identitu odosobněného šéfa, který může působivou rétorikou změnit k lepšímu svět, ne sebe. Pocit nedotknutelné autority ho zaslepoval natolik, že občas, aniž si to uvědomoval, útočil na jiné slovy, která se nejlépe hodila na něho: „Čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy“ (Vladislavský sál, 28. října 2000).“

Havel a Mašínové

   Havel proslul jako bojovník proti komunistům slovně, bratři Mašínové činy. Není to ale jediný rozdíl mezi nimi.

Protikomunistický odbojář Josef Mašín, který se spolu s bratrem prostříleli přes komunistickou ostrahu Železné opony, to shrnul pro ně typicky radikálně: „Můj pohled na Václava Havla je, že to, co udělal, je zločin, zločin na České republice. Kontinuita zákonů, kontinuita komunistické strany, to, jakým způsobem on s nimi udělal ten kšeft (po listopadu 1989, pozn. red.). Kontinuita zákonů byla udělána proto, aby komunistům ty majetky, které si nakradli, mohly zůstat.“

Jeho bratr Ctirad byl ve svém otevřeném listu ještě radikálnější (lidovky.cz):

„VÁCLAVE HAVLE,

Jako dávný spolužák vyzývám Vás jménem všech čestných lidí naší vlasti, pro kterou tolik lidí položilo životy: VZDEJTE SE ÚŘADU! Vyčerpal jste dávno veškerý morální kapitál, který jste zdánlivě měl…

… Dalším důkazem Vašeho pojetí spravedlnosti je Vaše zneužití úřadu presi­denta republiky pardonováním zločinců jako Chadimová a cyklistu, který zabil několik lidí svoji neopatrností – což je zvikláváním, zpochybňová­ním důvěry občanů v existující právní systém, který se snaží o kontrolu nad nejhoršími výstřelky kriminálního živlu. Zajímavou shodou okolností z Vaší „lidumilnosti“ mají největší užitek zločinci komunističtí i obecní.

Václave Havle, nejste hoden úřadu, který zastáváte!“

Havlove prezidentské milosti boli jednotlivé pochybenia, ale už jeho prvý krok celoplošnej amnestie uvrhlo celú krajinu do chaosu násilia a bezprávia, viac o tom TU.